Wild Love

6.

MAX:

 Rozlepím oči, a pohled nasměruji k oknu. Prší, jako obvykle touhle dobou. Ne, že by mi vadil déšť, ale věděla bych i o lepším počasí k honbě za vlčicí… Povzdechnu si – dneska to zase nepůjde.

Zvednu se z postele, a začnu sobotu, jako každou jinou – kuchyň, koupelna, úklid domácnosti. No, pokud se odpoledne udělá líp, mohla bych za ní jet. Možná…

ANDY:

 Stojím u okna a bezduše zírám do telefonu. Ještě pořád se neozvala… Třeba jen zapomněla, nebo nemá čas. No jasně, nemá čas. Určitě nemá čas – má motorku, s ní je spousta práce.

Někdo zaklepe na dveře. „Dále,“

„Andy, broučku, máš tu návštěvu,“ oznámí mi Jane ustaraným tónem. Překvapený vykročím směrem ke dveřím, a pak sejdu schody.

„Christiane!“ No to snad není možný! CC se vrátil!

„Andy, broučku!“ dobírá si mě, a hrne se, aby mě objal a dal herdu do zad, tak jak ho to naučil Jake.

„Pako!“ oženu se po něm, a on se začne smát tím jeho hřmivým smíchem, až to duní po celém domě.

„To je radosti,“ kroutí Jane se smíchem hlavou. Oba s Chrisem pokrčíme rameny a smějeme se dál. Jsem rád, že ho vidím, po tak dlouhé době.

„Jak bylo?“ vyzvídám, když sedíme u mě v pokoji.

„Parádně, měl jsi vidět tu nádhernou přírodu! Všechno tam bylo naprosto úžasný,“ nadšeně mi vypráví, a já hltám každé jeho slovo.

„A co u tebe?“ zeptá se, když skončí s vypravováním.

„Jo, dobrý.“ Odpovím.

„Jane říkala, že jsi nějakej přešlej,“

„Přehání,“ mávnu rukou.

„Andy, Jane dost možná přehání ve všem, co vypustí z pusy, ale teď má o tebe fakt starost. A uznej  - to ona málokdy,“ promlouvá mi do duše. Jen sklopím hlavu.

„Tak povídej, Andy.“ Pobídne mě, a přátelsky mě poplácá po rameni. Zhluboka se nadechnu.

„Já ti fakt nevím, Chrisi… Je tu jedna holka, Max,“ usměju se, když vyslovím její jméno, a na mysl mi vytane její úsměv.

„To je super, ne?“ožije CC.

„To právě nevím,“

„Jak nevíš? Ty ji máš očividně dost rád.“ Konstatuje.

„Jak jsi na to přišel? Řekl jsem jen její jméno, nic víc.“ Divím se.

„A to mi bohatě stačilo, Andy.“ Odpoví mi s úsměvem. „U tebe není zrovna dvakrát obvyklý, že by ses do někoho zakoukal, ale když jsi začal mluvit o Max, úplně ses rozsvítil. Tak a teď mi řekni, v čem je problém,“

„Neozvala se mi,“ svěsím ramena.

„Tak se ozvi ty jí.“

„To je blbý… Co když ji budu otravovat? A když mi neodepsala předtím, proč by teď měla? A vůbec…“

„Neblbni, ty trubče. Fakt je, že po písmenkách to u vás asi nebude to pravé ořechové…“ zadumá se.

„No, tak za ní prostě půjdeš!“ vylítne nadšeně.

„Vždyť ani nevím, kde bydlí,“ zdráhám se.

„A ty si myslíš, že Jane to nebude vědět? Ty ji opravdu tak moc podceňuješ?! Že se nestydíš!!!“ spustí a koutky mu cukají vzhůru.

„No, dobře, na to jsem nemyslel…“ uznám. „No ale přece jen tak nemůžu zazvonit u dveří ‚Čau Max, tady Andy, půjdem spolu ven? Jen tak mimochodem, nepřestanu otravovat, dokud neřekneš ano.‘?“

„To je pravda, to by s tebou nikam nešla,“ přikývne na souhlas. Hodím po něm polštář, on ho chytí a hodí mi ho zpět. „Řekni mi úplně všechno. Úplně.“ Vybídne mě, a poposedne na posteli.

„Vlk?“

„Jo. Teda Max si myslí, že spíš vlčice,“ potvrdím.

„A na co tady asi máš mě a Purdyho?“ vyprskne.

„Purdy stopuje i vlky?“ žasnu.

„Purdy stopuje všechno, co je živý.“ Plácne se do čela. „Na co myslíš, Andy?!“ Lehce sklopím hlavu a usměju se, to myslím mluví za vše.

„No jasný,“ směje se CC. „Tak pojď, zavoláme mu,“

„Komu?“

„No Purdymu přece,“ koulí očima, a já jen omluvně pokrčím rameny.

„Ashi? Tady CC, hele jsem právě u Andyho, a říkáme si, že by se nám dost hodila tvá pomoc… Co ty na to?“ spustí Christian do telefonu.

„Nazdar, Chrisi… Jak já vám můžu pomoct?“ CC stojí blízko mě, takže slyším každé Ashovo slovo.

„Mohl bys za náma přijet?“

„Tak to v žádným případě, teď to nejde.“ Zamítne Ash.

„Ashley, nebuď labuť,“ přemlouvá ho CC.

„Sorry, CC, teď se mi to fakt nehodí.“ Chris i s telefonem odchází dál ode mě, až nakonec zmizí ve dveřích. Dál sedím na posteli, a čekám, až se vrátí. Asi za pět minut se dveře otevřou a Chris stojí v nich. Přisedne si ke mně na postel.

„Tak jak?“ zeptám se netrpělivě, když dlouho nic neříká. Stejně řekne, že nepřijede…

„Jo, přijede.“ Oznámí mi, jako by nic.

„Děláš si srandu?!“

„Ne.“

„Jaks ho překecal?“

„Mám svoje techniky…“ zubí se na mě vítězoslavně.

„A v kolik tak?“ptám se nedočkavě.

„Budou tu okolo druhý, poveze ho Jinxx.“

„Super, se tu nakonec sejdem všichni, ne?“ směju se.

„Taky si říkám,“ souhlasí CC.

MAX:

 „Max?!“ zahuláká Cathy. Strhnu sluchátka z uší, seskočím z parapetu, a pomalým krokem vykročím za sestřiným hlasem.

„Co je?“

„Máš návštěvu,“ oznámí mi se záhadným úsměvem, opírajíc se o otevřené vchodové dveře.

„Já? To bude omyl.“ Mám se k odchodu.

„Jmenuješ se Maxine – kruciš, měla jsem říct jen Max! – Tarnerová?“ otáže se sestra nekompromisně.

Ne. Ne, ne, ne! Vylítnu ke dveřím, a… ano. Andy.

Andy, a kdo? Poněkud překvapeně si prohlížím tři kluky, co přišli s Andym.

„Ahoj,“ pozdraví Andy. Než mi dojde, že je to na mě, chvilku to trvá. Jsem zvyklá, že když je někde víc lidí, neodpovídám. Tím spíš, že na mě málokdy někdo mluví…

„Eh, ahoj,“ vymáčknu ze sebe konečně. Andy se usměje.

„Mohla bys s námi jít ven? Myslím, že to pro tebe bude hodně zajímavé,“

„Zajímavé?“ zeptáme se s Cathy jednohlasně.

Andy těká očima ze mě na Cathy, až nakonec jeho pohled spočine na mě. „Chceš ji vidět?“

„Jasně!“ vyrazím ze sebe bezmyšlenkovitě.

„Tak jo… Můžeme vyrazit?“

„Hned jsem zpátky!“ vyhrknu, a ačkoli zásadně neběhám, rozběhnu se ve svých nejvytahanějších teplácích a nejstarším band tričku do svého pokoje.

Otevřu skříň, a vylovím z ní tmavě modré džíny a obyčejné černé triko. Z druhé skříně vytáhnu černou mikinu, co má na zádech napsáno FOB.

„Kdo to je?“ řekne sestra, a ve mně hrkne. Až teď si všimnu, že se opírá o dveře s šíleně otravným úsměvem na rtech.

„Andy.“ Odpovím jednoduše.

„A?“

„Nevím,“

„A koho chceš vidět?“ vyzvídá dál, a já se zaseknu v pohybu. Stojím v pokoji naproti sestře s kalhoty u kolen. Pár vteřin nad tím přemýšlím.

„Budu ti o tom vyprávět, až se vrátím.“ Zvolím nakonec nejlepší alternativu, a pokračuji v oblékání.

„A kdy se vrátíš?“

„Nevím,“

„To už jsem někde slyšela,“ zakoulí očima.

„To je možný,“ souhlasím, protože vím, že právě to ji naštve víc.

„No nepovídej!“ zašklebí se na mě. Rychle jí to vrátím, prohlédnu očima místnost, a pak vyrazím ke dveřím. Cathy mi je samozřejmě v patách.

„Do večera budu doma, slibuju.“ Políbím sestru do vlasů, tak jak to dělám snad od vždycky, a zavřu za sebou dveře.

„Jo, kluci, tohle je Max,“ řekne Andy „Max, tohle je Ash, CC, a Jinxx.“

„Ahoj,“ pozdravím a usměju se.

„Ahoj,“ řeknou dva z nich jednohlasně, a hned za nimi ten třetí dodá „Čau,“ a tak zvláštně se na mě podívá. Všichni vypadají mile. Až se divím, že z jejich společnosti nejsem nervózní.

Nasednu do dodávky s klukem, kterého sotva znám a dalšími třemi, které vůbec neznám, a vyrazím s nimi, absolutně netuším kam. A je mi fajn.

„CC, Ashi, řekli byste Max, proč tu jste?“ požádá je Andy.

„Tak, Max,“ začne jeden, a druhý se nadechl, aby také něco řekl, ale nakonec neřekl nic. Takže tihle dva jsou Ash a CC. To znamená, že ten, co řídí, je Jinxx. Ten, co má zvláštní pohled i přezdívku. Na chvíli mu zůstanu viset očima na zádech. Dokud se nezaposlouchám do věty, kterou CC nebo Ash začal.

„Já se věnuju orientaci v lese, studuju mapy, a vůbec geografii.“

„A já jsem lovec.“ Řekne ten druhý.

Lovec. Ona… Ne! Andy mu o ní řekl… To ne…!

„Tedy, mohl bych být, kdybych chtěl. Ale já nechci, a tudíž jen stopuju. Všechno, co je živé dokážu najít.“ Dodá, a mě spadne šíleně obrovský kámen ze srdce. Vydechnu.

„Víš, co to znamená?“pohlédne na mě Andy.

„Že… že ji můžeme najít?“ zeptám se s nadějí v hlase.

Andy přikývne „Přesně tak,“ usměje se.

Já mu úsměv oplatím. Vlastně ne úsměv, zářivě se zubím na všechno a všechny kolem sebe, a nemůžu toho nechat. Nejde to!

 Dodávka zastaví na tomtéž místě, co vždycky parkuju, když jedu do toho lesa. Zbrkle si rozepínám pás, a snažím se uklidnit. S křečovitým úsměvem vystupuju z auta, a mírně se oklepu zimou. Jo, chtělo to víc, než mikinu. Ale co, to vydržím!

Wild Love

 Opět po úděsně dlouhé době se vám hlásím s pátým dílem... Moc se omlouvám, tato kapitola asi bude slabší, přestože je poměrně dlouhá. Mám opravdu málo času... Ale slibuju, že se to zlepší!

I tak však doufám, že se bude líbit, a pokud ano, určitě mi napište komentář - budu ráda :)

5.

MAX:

 „Tak povídej, přeháněj… Kdo jsi, co děláš, odkud pocházíš, co tě baví,…“ pobídne mě.

„Jsem člověk, právě procházím lesem, pocházím z planety Země, a mám spoustu zájmů,“

„Fajn, nic konkrétnějšího jsem dlouho neslyšel.“

„Promiň, já… nerada o sobě mluvím.“

„Proč? Nebudeš sebestředná. Budu mluvit taky. Říká se tomu povídání, a díky němu se lépe poznáme.“ První fakt: chce mě poznat. Bože, to tak krásně…hřeje? Druhý fakt: mluví na mě tak trochu jako na blbečka, ale je pravda – a to nemůžu popřít -,že právem. Já fakt nevím, jaké to je mluvit o věcech s někým, kdo mě nezná. Já nevím, jaké to je povídat si. Jaké to je mluvit a poslouchat. Ano, občas si povídám s Cathy, ale nikdy to není dlouhá konverzace. Jí je jedenáct, její zájmy jsou od mých odlišné. Jí sice zajímá můj názor, a mě zas ten její, ale moc dobře si nerozumíme, přestože se obě snažíme.

„Nejde ani tak o sebestřednost… Já to prostě neumím,“ přiznám rozpačitě. Uteče? Asi jo. To lidé dělají, když mě poznají. Utíkají.

„V tom případě tě to naučím!“ usměje se na mě. Další věc, která mě zahřeje – asi poprvé v životě mi někdo řekl ‚já tě naučím‘. Většinou slýchávám ‚nauč se, najdi si‘.

„Jak?“

„Nevím. Jak se jmenuješ celým jménem?“

„Max Tarnerová,“ odpovím, lehce zmatená jeho nemístnou otázkou.

„Ty se fakt jmenuješ Max? Jako Max prostě Max? Není to žádná zkratka?“ podiví se, a já zaúpím. Je na čase přiznat barvu. Měla jsem radost, protože je asi první, kdo tu nezná mé pravé jméno. Mé celé pravé jméno. „Dobře. Mé celé jméno je Maxine. Ale Andy, nikdy, opravdu nikdy mi tak neříkej! Prosím!“

„Dobře,“ souhlasí „Maxine.“ Dodá a poťouchle se na mě zašklebí.

„Andy, prosím,“ zaškemrám.

„Jasně.“ Slíbí.

„Když už jsme u toho, jak ty se jmenuješ celým jménem?“

„Andrew Dennis Biersack, těší mě.“

„I mě, Andrew.“

„Radši Andy.“

„Dobře… Andrew.“ Vrátím mu to plnou palební.

„Koledujete si Maxine Tarnerová,“ konstatuje s koutky cukajícími vzhůru.

„Dobře, žádná celá jména. Dohodnuto?“

„Dohodnuto, Max,“

„To jsem ráda, Andy,“

„Tak dál… Kolik ti je?“

„Sedmnáct, a tobě?“

„Devatenáct. Kdy přesně máš narozeniny?“

„Dvacátého třetího dubna. A ty?“

„Dvacátého šestého prosince.“

„Krásný dárek k Vánocům,“ uteče mi, ani nevím jak. Střelí po mě pohledem, a já se snažím vypadat, co nejlaxněji to jde. Hm, asi nejde…

ANDY:

 „Dvacátého třetího dubna. A ty?“

„Dvacátého šestého prosince.“

„Krásný dárek k Vánocům,“ vyhrkne. Střelím k ní pohledem, a ona červená. Očividně to říct nechtěla.

„Já vím.“ Pomáhám jí. Pochopí to, a společně se začneme řehtat.

„Ty, Andy… Já tě tu nikdy nepotkala. To je divný, protože tady zná každý každého. A abych se přiznala, ani Biersack mi nic neříká. Ty nebudeš zdejší, tak odkud jsi?“

„Z jiného zapadákova, odtud asi osmdesát kilometrů.“

„A tady děláš co?“

„Jsem tu u tety. Asi se sem budu stěhovat.“

„Aha… Tak to jsi můj asi soused?“

„Pravděpodobně, asi sousedko,“

„Vítej na konci světa.“

„Tak zlý to není,“

„Není. Mně se tu líbí. Až na ty lidi…“

„Problémy?“

„Jak se to vezme… Prostě to že se tu každý zná s každým, už není výhoda. Když jsem byla malá, nebylo špatné jít po ulici, každého pozdravit, a od každého druhého dostat bonbón nebo lízátko. Ale pak, když jsem byla starší, došlo mi, že tohle městečko je továrna na drby. A to mě fakt nebere.“

„Jo, to chápu.“ To je asi fakt. S jednou drbnou bydlím. Jane není tak hrozná, ale ty, co k ní chodí jo.

Jen se na mě usměje. „No, a ty tu chodíš do školy?“ zeptám se, abych zaplnil ticho.

„Ano. Na kterou je ti asi jasné,“

„Jo, to už mi došlo.“ Ujistím ji se smíchem.

 „Co posloucháš za hudbu?“ zeptá se.

 „Všechno možné, ale dávám přednost něčemu ostřejšímu. A ty?“

„Taky tak,“ usměje se.

„A jaká je tvá oblíbená kapela? Tipuju Lordi,“

„Jak to víš?“ neskrývá údiv.

„Tričko.“ Vysvětlím, a ona se podívá na své triko s potiskem oné kapely.

„Jasně,“ usměje se. „A tvoje?“

„Asi  Asking Alexandria, ale mám rád i Lordi a Cradle Of Filth, samozřejmě taky Kiss, Motley Crue, a tak podobně.“

Potěšeně se usměje „Máš naprosto úžasný vkus!“

„Na hudbu určitě.“ Potvrdím se smíchem a ona se přidá. „Takže ty a motorkářka?“

„Drsný, viď?“ křivě se usměje.

„To teda,“ odsouhlasím se smíchem. „Jezdíš ráda?“

„Miluju to. Je to takový osvobozující pocit. Já, mašina a silnice, která vede… nevede ničím. Lesy se okolo tebe míhají… Ta rychlost… Ten pocit, že můžeš mít pod kontrolou něco, co je o tolik silnější, než ty, a přitom by stačila chvilka nepozornosti, a bylo by to pryč.“

Tak podobně to asi má i s tím vlkem… Chvilka nepozornosti, a bylo by to pryč. Chtěl bych jí to říct, chtěl bych vědět, proč se ráda vystavuje riziku. Ale dokud o ní nemluví ona, nebudu ani já.

„To je úžasný. Kdysi jsem jezdil na krosce, a pomáhal tak různě po dílnách jako přivýdělek, takže něco málo o těchhle kráskách vím,“

„To musela být hrozně fajn brigáda… teda mě osobně by to určitě bavilo,“

„Kdybys někdy chtěla, můžeme někam zjet spolu, pohrabat se v motorech a karburátorech…“

„To by bylo fajn,“ usměje se na mě, a pak sklopí hlavu.

„A co obvykle děláš se svými přáteli?“ zeptám se po chvíli ticha.

„Já… já nic.“

„Jak nic?“ podivím se.

„Nemám přátele.“ Řekne, a její hlas nabere zvláštní tón, takový… chladný? Ne, to ne. Možná to bylo o něco studenější, ale nebyla to její vina. To ona je ta chladně odstrčená. Městečko, které je továrnou na drby, to, ve kterém o sobě všichni vědí všechno. Všichni jsou tu tak normální, tak průměrní. Holka jako ona, ta, co se liší, to asi nemá lehké.

„Jak to?“

„Nevím… Nejsem moc zábavná, a tak,“ A jak to řekne, podklouzne jí noha. Padajíc k zemi se pravou rukou zachytí za mou levačku, ale i tak se valí po zemi se zaraženým výrazem. Za hlasitého smíchu nás obou jí pomáhám se zvednout „Já se bavím až až!“ ujistím ji, a ona na mě vyplázne jazyk.

MAX:

 Čas letí, a my chodíme po lese, povídáme si a smějeme se jako pitomci. Je mi úžasně. Má v sobě něco, co mě nutí se smát a nechtít přestat, má v sobě tolik pozitivní energie. Tenhle člověk snad nemůže vědět, co je to bolest. A jsem za to ráda, on si ji nezaslouží. On by měl být přesně takový, jaký je. Šťastný, nedotčený okolním ne zrovna přívětivým světem.

 Sednu si na postel a přitáhnu kolena k sobě, obejmu nohy a na kolena si položím bradu. Stále se usmívám. Ale po chvilce radostného přehrávání vzpomínek na dnešní odpoledne se mi úsměv vytratí. Já dnes měla jet za ní. Já ji tak moc chtěla vidět. Tak moc, až mě to samotnou trochu vyděsilo. Snad nikdy jsem nic tak moc nechtěla. Až doteď… Tak moc jsem chtěla, a tak rychle jsem na to zapomněla. Mou touhu po divoké krásce schramstla touha po někom nedotčeném. Andy. Ten kluk… Všechno ostatní šlo stranou, když tam byl. On tam byl, uvědomím si najednou, a znovu se musím usmívat. On tam přišel za mnou. Můj usměvavý výraz zničeno nic protne můj zamračený výraz. Sakra, už zase! Jak to dělá?! Nemůžu se s ním vídat. A hotovo!

ANDY:

 Sedám si na židli v kuchyni, a pouštím se do večeře. S úsměvem pitomce na tváři. Max… Je skvělá! Nejenže je s ní sranda, ona je taková… Ani nevím. Tak jiná. A ne jako taková ta otřepaná fráze. Ona prostě uvažuje jinak, než ostatní. A to se mi líbí. Ona má něco v hlavě, ne jako většina holek v jejím věku. Nebo i v mém věku. Při vzpomínce na všechny Jakeovy „přítelkyně“ se musím smát.

„Andy! No konečně se taky směješ! Už jsem se bála, že máš zase nějaké problémy,“ zaskřehotá Jane nadšeně.

„Jak zase?!“ zahuhlám rozhořčeně. Problémy jsem neměl ani nepamatuju…

„No, tak prostě. Člověk nikdy neví,“ pokrčí rameny.

„Hm, děkuju.“

„Promiň, Andy… Víš, že to myslím dobře.“ Omlouvá se mi. „I když to tak někdy nevypadá, s tebou to vždycky myslím dobře. Chci pro tebe jen to nejlepší!“ pokračuje jako o překot.

„Jasně, Jane, vždyť já vím.“ Ujistím ji rychle, protože poslouchat to se mi fakt nechce. Obejmu ji, aby měla pokoj v duši, a pak odcházím do pokoje.

Zasednu k počítači, abych zkontroloval maily a sociální sítě. V tom mi zazvoní telefon. Srdce se mi rozbuší, jak po něm rychle hmátnu. Ne, Max to není.

„Nazdar, Andy! Jak žiješ v tom zapadákově?“ zvolá Jake do mobilu hlasitě. Až moc.

„Zdravím, pane Pitts! U mě paráda. Co nového v našem zapadákově? Zrovna před chvílí jsem si na tebe vzpomněl, nezvonilo ti náhodou v uších?“

„Hele, hele, Biersacku, moc si nevyskakuj!“ zpraží mě, a pak zase zvesela pokračuje „U nás dobrý, a já se vůbec nedivím, žes na mě myslel. Na mě totiž myslí každej!“

„Uhm, hlavně v noci, že?“

„Přesně tak,“ vsadím se, že se zubí, jako vždycky. Celý Jake…

„No, nic, mladej, jak ty a slečny?“

„Jak jako mladej? Jsi o půl roku starší, než já.“

„To se pleteš, můj drahý Andrew.“

„Skutečně? To mi prosím, vážený pane Jacobe vysvětlete.“

„Já, Biersacku, jsem o půl roku a asi tak miliardu milostných zkušeností starší, než ty!“ chechtá se ten pitomec Pitts.

„Aha, tak to ti děkuji za poučení. Od osoby s tak vysokou pravděpodobností k onemocnění nějakou dozajista zákeřnou a opravdu politování hodnou infekční chorobou si toho opravdu vážím.“ Ujistím ho se smíchem.

„Ale! Nestraš, Andy, nestraš!“ směje se dál a pak dodá „Dyť ti řikám, že když si dáváš pozor, je to naprosto úžasný životní styl. Měl bys ho taky začít vyznávat! Fergusonovi se nechce, a o tom druhým paku ani nemluvě,“ při poslední větě zesmutní.

„Ale, snad by ses nám nerozbrečel? Málokterou slečinku by zaujala tvá zbrusu nová citlivá stránka,“ dobírám si ho. Balí ty chudinky na „drsnou“ image.

„Zmetku malej,“ směje se.

„K těm druhým pakám… Ferguson mi nedávno psal, Purdy – no asi pořád stejný, a co Chris?“

„Stále je na tom jeho slavným pobytu… Už aby tu byl, ten má pro mě aspoň pochopení!“ stěžuje si zas.

„A já jako ne, jo?“

„No jo, na tebe jsem zapomněl, sorry.“

„Ahá, tak pán na mě zapomíná… Tak to já mizím, brachu. Měj se, a buď na ta zoufalá děvčata hodný!“

„Jak jinak, Andrew, jak jinak. Čau!“

„Čau,“ rozloučím se, a zavěsím.

Tak, rozhovor s pitomcem Pittsem máme za sebou. Musím se mu smát, pako jedno střelený. Ach jo…

JAKE: Ty hele, Andy… Jakze to mas s tema slecnama? Anebo snad… nejaka pani? :D

Opravdu milá zpráva, Jaku!

ANDY: Ja, muj mily priteli, jsem na tom stale stejne.

Odpovím mu. A možná ne až tak docela pravdivě. Ona by tu možná nějaká slečna byla… Ale měla by zájem ona o mne?

MAX:

 Nesmím se s ním vídat… Ale já se s ním chci vítat. Moc bych ho chtěla vidět. Ten jeho úsměv, ty jeho oči, jeho hlas, a ten smích… Za celý život mi s nikým nebylo tak dobře, jako s ním. S Andym. S Andym jde asi všechno líp… Já jdu s Andym rozhodně líp.

MAX: Ahoj Andy, doufam, ze nerusim. Chtela bych ti rict, ze dnes to sice bylo moc fajn, ale asi by bylo lepsi, kdybych za NI jezdila sama. Vis, ja dnes chtela videt JI, a prestoze tebe jsem take videla rada… Proste si myslim, ze bychom spolu mohli chodit ven, ale za NI budu jezdit sama J

ANDY: Max, moc se ti omlouvam, ze jsem ti narusil plany, to jsem opravdu nechtel. Stale trvam na tom, ze za NI bych radsi jezdil s tebou. Neboj se, nebudu narusovat tve plany, jako bych tam ani nebyl. Ale budu tam. Musim tam byt, Max, pochop to prosim.

ANDY:

 Tak jo… Budu s Max, ale budu se muset držet dál od ní. To nebude lehké. Ale budu to muset zvládnout, abych mohl být aspoň v její blízkosti. Aspoň ji vidět, slyšet, vnímat jak vnímá ona.

Do čeho jsem se to zamotal?                              

Wild Love

4.

ANDY:

 Dva dny a nic, Max se neozvala. Začínám mít strach. Jasně, že mohla říct "Jo, zavolám ti", a neudělat to. Bylo by to jednoduché, až příliš prosté. Jak jen jsem mohl být takový blb?! Co mám teď sakra dělat?? Mohl bych tam prostě zajet a hlídat to tam, ale jak můžu vědět, kudy půjde? Les je velký, hluboký. A mohla by mě vidět a udělat nějakou hloupost... To bych si neodpustil. Ale tohle si odpustím?

"Andy, nemáš hlad?" ozve se zezdola.

"Ne, Jane, díky." jídlo je to poslední, na co teď myslím. Očima hypnotizuji telefon, a snažím se Max telepaticky povzbudit. No tak už mi zavolej! Prosím! Max, prosím...

Ale ne - nic, další hodina nic. Čas běží jako splašený, a mě se zmocňuje únava. Pomalu, ale jistě. 

MAX:

 Přecházím po pokoji sem a tam. Ta pouť je tak nesmírně stresující: okno postel, okno, postel,... přesně vím, co kdy přijde, je to jasné, prosté. Ale nemamnemám tušení, jak se věci budou vyvíjet, až zavolám Andymu. Nebo až nezavolám Andymu. Měla bych mu zavolat, když jsem to slíbila. Ale co když ho budu otravovat? Nebo co když je to nějaký psychopat? Sama sobě musím přiznat, že to první by mě štvalo víc - fakt ujetý...

Mobil sbírám křečovitě v pravé ruce, a co chvíli rozsvítí displej, abych ho zase zhasla a pokračovala v trati 'okno, postel'. Je to naprosto primitivní situace,MMax, ozve se hlas v mé hlavě - no paráda, mé chytrolínské já se dostavilo! Pohlédnu vlevo, a zamračí se do zrcadla. Tak jo, když je to tak primitivní, shrňme si fakta:

Slíbila jsem Andymu, že mu zavolám, kdykoli tam pojedu. Slíbila jsem to, protože to chtěl. Řekl kdykoli, to asi znamená kdykoli... No, a dneska tam jet chci, chci jet za ní. Takže bych mu měla zavolat. Udělám to? Ne! zařve na mě má hrdost. Přeci nepotřebuji doprovod, nejsem malá.
 Vyjíždím z garáže a mám namířeno do lesa. Do toho jediného lesa. A uvidím ji. Bez Andyho. Bez Andyho... při tom pomyšlení je mi najednou úzko. Nevysvětlitelně úzko. Zatřepu hlavou, a nemyslím na to - jsem jen já, mašina a silnice vedoucí lesy.

Měla bych mu zavolat... Fakt bych měla. Jednak jsem to slíbila, a pak taky... možná je to jediná možnost, jak ho znovu vidět. A já ho chci vidět. Musím vědět, proč chce, abych mu zavolala. Jsem pro něj jen cizí holka, další lidská bytost obývající zemi ze sedmi miliard, mohla bych pro něj být nikým. Ale on se chová, jako bych pro něj byla někdo, proč jinak by mi dával telefon. No schválně, jaká je pravděpodobnost, že ho dává každému na potkání, že by ho dal sedmi miliardám lidí, kdyby je potkal v lese. Možná i mimo les. Mizivá. Opět křečovitě sbírám mobil, a civím na číslo. Na jeho číslo. Tak jo, zavolám mu. Vlastně už mi stejně nemůže zabránit, abych sem šla - jsem tu. Parkuji úplně stejně, jako minule. Je to jedno, buď přijde, nebo ne. Jeho volba.
Píp...píp...píp...píp... Tak jo, asi si to rozmyslel. Zklamaně uklízím mobil do kapsy. Ještě chvíli tam tak postávám, opírá se o motorku a přemýšlím. Celé je to matoucí. A divné. Nechápu to, a myslím, že to ani chápat nechci. Chci jen zapomenout, že nějaký Andy kdy byl. Proč jen je mi z toho tak...mizerně?


ANDY:
 Pomalu otevírám oči, ježíš, jak jsem mohl usnout takhle nemožně? Celý rozlámaný se zvedám ze stolu. Můj zrak spočine na mobilu. Svítí. Svítí! Někdo volal! Rychle se pro něj natáhnu, abych zjistil, jestli to byla Max. Neznámé číslo, jo, to by mohla být ona! S vítězným úsměvem mačká zpětné volání. Po čtyřech pípnutích mi úsměv mizí. Ach jo...
"Ahoj... Ehm, no, tady Max," ozve se z mobilu.
"Max!" vypísknu.
"Andy." vrátí mi to 'bavme-se-inteligentně' tónem.
"Eh, ahoj... Co, co potřebuješ?" Celou dobu čekám, až zavolá, až s ní zase budu mluvit, a teď nevím, co říct.
"Já, no... Chtěl jsi, abych zavolala, až sem pojedu, a tak ti volám... Spokojený?" Moment... sem? Takže ona už tam je? Max...!
"Ne."
"Protože...?" pobízí mne k pokračování.
"Protože už tam jsi. Prosím tě, Max, slib mi, že na mě teď počkáš. Jedu za tebou, řekni mi, kde jsi."
"Parkuju jako minule. Jak dlouho ti to bude trvat? Vypadá to, že zas bude pršet,"
"Deset minut maximálně, Max, hned jsem u tebe." umístím ji, a beru do ruky bundu.
"Deset minut maximálně Max čeká, pak jdu, jasný?"
"Ty se mi směješ?!" přehnaně zahřmím.
"Tik-tak, tik-tak... Ne, to bych si nedovolila." Jasně, že se mi směje.
"Jsem rád, že se bavíš," letím po schodech, a beru do klíčky od auta z botníku.
"Tak vymýšlej další vtipy, protože už mi to všední a začínám se nudit."
"Jen počkej, uvidíme, kdo se bude smát naposled. Musím končit, tak hezky čekej,"
"A aport bys donést nechtěl?"
"Možná jindy, dnes stačí, abys počkala." zavěšuji. To možná nebyl nejlepší nápad... Co když se urazila? Jsem to ale idiot!



MAX:
 Zašklebím se na telefon jako malé děcko, když ho uklízím do kapsy. Tak tedy čekám, Andy - sama pro sebe se usměju, a po chvíli si uvědomím, že mi onen směšný výraz nejde sundat z tváře. Má pesimistická a arogantní část na mě právě koulí očima a němě spílá "Za co?". No za co? Fakt nevím. A je mi to jedno, je mi totiž skvěle. Nevysvětlitelně skvěle.
Mám deset minut, a nevím, jak je zabít. Ticho a krása lesa mi dneska nic neříkají. Vůbec nic, a to je fakt divné. A tak si začnu zpívat.



ANDY:
Slyším Max, zpívá si. Musím se pousmát, tohle bych nečekal. Je u toho tak nějak jiná, uvolněná, vypadá šťastně, a mně se to líbí. Nevyruším ji. Potichu našlapuji, a neslyšně se opřu o její motorku tak, abych na ni viděl. Mám kliku, jsem tu o celých pět minut dřív, než jsem řekl, a tak se teď dost pravděpodobně nebude chystat končit. Dívám se na ni, jak si tam zpívá, a je naprosto klidná. A i já jsem.

"Take your crosses 

I'll live without them 

Standing wet in holy rain 

When you were baptized

Ignore the problem 

That's when I watched you seal your grave

I tried to save you

But let you drink the pain 

A final song now we both know

So I'm not giving up 

Won't let you suffocate me 

You find your hell is home 

I don't owe you anything

You ony die of dreams forgotten

I've got my pride, so hear me sing 

I never let you steal my coffin! "

Zrovna zpívá "Words as weapons pierce into you", když vytáhne mobil z pravé kapsy kalhot, a s povzdechem ho zase uklidí.

"Neboj, Max, on přijde." promluvíme na ni.

"Mys..." v půlce věty nadskočí a prudce se otočí. Teď stojí naproti mě, mezi námi motorka, a já jsem za ni fakt rád, tváří se, že by mě zabila. No ne, spíš jako by se teď dívala na mou mrtvolu. 

"Ehm... Předpokládám, že seš chtěla zeptat, jestli si myslím, že přijdu. No, můžu ti to stoprocentě potvrdit, a jestli chceš, můžeme se vsadit." snažím se odlehčit situaci, protože ona je bledá jako stěna, a... páni, dýchá vůbec?

"Jak dlouho jsi tady?" zašeptá, a začne zhluboka dýchat.

"Přišel jsem u "Vezmi si své kříže,""

"Proč jsi mě proboha nezastavil??!" Jé, ona se stydí, to je roztomilé! 

"Protože jsem nechtěl." odpovím upřímně. Schová si obličej v dlaních, a já cítím, že je načase přestat, a tak zvolím jiné téma. "Eh, Max?" oslovím ji, ale s ní to ani nehne, a tak pokračuji "Říkalas, že má pršet, nebo co, no a tak jestli se chceš jít projít, měli bychom vyrazit."

Spustí paže podél těla, a se stále rozrušeným hlasem mi to potvrdí "Jo, to bychom měli. Tak jdem," 

MAX:

 Bože! Jak jen mě napadlo začít zpívat, když vím, že přijde?! Takový trapas! Kdybych aspoň uměla zpívat, ale ne, já zním, jako když mučí kočku! Ach jo... Určitě se dobře baví... No, můžu být ráda, že neutekl, a pořád je ochotný se mnou chodit po lese. Nemůžu si pomoct, a musím se začít usmívat. Ježíši, doufám, že se mi nestane nic trapnějšího, než ten můj "pěvecký" výstup!

"Tak jaký jsi měl dneska den? Něco zajímavého? "probudí se ve mně zvědavost, třeba se dozvím, proč mi to nezvedl hned.

"Eh, no nic moc zajímavého... Usnul jsem na tom nejdebilnějším místě na světě. Max, varuju tě, nikdy, opravdu nikdy neusínej na stole!"

"Dobře," zasměju se jeho vážnému výrazu.

"Já to myslím smrtelně vážně!" tvrdí, ale cuká mu v koutcích. 

"Až tak?" zhrozím se přehnaně.

"Až tak, Max, až tak." pokývne hlavou jako doktoři ve starých filmech, co říkali "ano, je mrtev", a já se musím smát tomu, jak se tváří. Ani on to nevydrží, a propukne v smích spolu se mnou. Připadám si jako idiot, ale líbí se mi to.

"A co tvůj den, Max?" zeptá se, a já si začnu uvědomovat, kolikrát už za tak krátkou dobu vyslovil mé jméno.

"Víš, Andy," oslovím ho také jménem "můj život je v podstatě stereotyp. Pro mě nudná věc, až na pár výjimek," zamračí zamračím se při vzpomínce na nežádané rušivé elementy, vkrádající se mi do hlavy. Zatřesu hlavou zleva doprava, abych je zahnala. "Pro mě byl dnešek úplně běžný den, nic zajímavého. Až doteď. Ale tuhle část story už znáš." vysvětlím mu.

"Aha," řekne, a vypadá, že nad něčím přemýšlí. "Já tvůj stereotyp neznám. Ale chtěl bych to změnit." řekne. Tím mě překvapí. "Aha... A jak to chceš udělat?" 

"Nevím... Asi mi o sobě budeš muset vyprávět, a tak. Když budeš chtít, řeknu něco o sobě na oplátku tobě."

"Budu muset?" nadzvednu na něj obočí, schválně si zachovává zachovávám kamennou tvář.

"Ano," odtuší nekompromisně, zatváří se stejně, jako já. Se smíchem zakroutím hlavou, a on se prostě jen směje se mnou.

"To si fandíš,"

"Zdravé sebevědomí neuškodí." poučí mě.

"Taky pravda,"

Úryvek písně, co Max zpívala: Black Veil Brides - Coffin :)

Wild Love

 Po velice dlouhé době jsem opět tu. Omlouvám se za tak velkou mezeru! Nebudu to však nadále okecávat... :) Doufám, že si následující kapitolu žijete. Napište mi prosím vaše názory, připomínky, kritiku, cokoli budete chtít, budu ráda :)

3.

 MAX:
 Nápor větru mě nutí předklonit se víc. Dalo by se říct, že prostě ležím na nádrži. Zeleň lesa se kolem mě míhá. Tvoří zelenou stěnu ohraničující asfalt. Cítím se v bezpečí. Což je zvláštní, protože před malou chvílí jsem stála v blízkosti vlka, a k zemi mě srazil neznámý kluk. Andy. Při vzpomínce na něj se pousměji.
Teď frčím sto osmdesát silnicí vedoucí ničím. Mám namířeno do malého městečka. Jiní ho nazývají zapadákovem, já domovem. Strohou, avšak ani trochu nudnou zeleň začnou občasně narušovat domky a chatky. A, domov se blíží. Asi po dvou kilometrech už zabývám na naší příjezdovou cestu. Tátův Mercedes stojí před garáží. Je doma nějak brzo. Ještě sedí v autě. Objedu Mercedes a zajedu do garáže. Slezu z mašiny a sundám si přilbu. Všechno motorkářské oblečení uložím do skříně k tomu určené.
"Ahoj," zahučím na tátu vystupujího z auta. S někým telefonuje. Jen se zamračí a mávne rukou. Pofrčíš rameny, a Mizím v domě.
"Uf, ještě že klaply!" zvolá Cathy.
"Kdo klapl?" zeptám se zmateně.
"Dveře."
"Proč by neměly?"
"Připomínáš mi němý film. Ty taky bývaly černobílé." vysvětlí.
"Zato ty vypadáš, jako bys spadla do kbelíku s barvama."
Vyplázne jazyk. Přisednu si k ní na gauč. "Drzá na starší sestřičku, to už je ti asi líp?" dloubnu ji do žeber. Srandovně se zahihňá.
"Jo, už je to lepší." potvrdí. Levou rukou ji obejmu kolem ramen a políbím do vlasů.
"Podíváme se na nějakej film?" upře na mě ta svá psí očka.
"Co bys chtěla vidět?"
"Hmmm... Třeba Twilight?"
"Nedívala ses na to včera?"
"To vadí?"
"Dobře, tak teda Twilight."
"Půjdem ke mě, ne?"
Přikývnu "Mám udělat popcorn?"
"Že se ptáš!" zazubí se "Jdu to zatím připravit,"
Vstanu z gauče a jdu do kuchyně.
"Ahoj tati," zaslechnu Cathy.
"Ahoj Zlatíčko!" odpoví jí táta, a za chviličku už stojí za mnou. Bezva, asistenci u přípravy popcornu jsem potřebovala...
"Max, kde jsi byla tak dlouho?"
"Byla jsem se projít, a trochu se to protáhlo." vlastně ani nekecám.
"S kým?" Dělá, jako by nevěděl, kolik mám kamarádů.
"S veverkama, srnkama, a co já vím, třeba tam bylo i sedm trpaslíků." a taky vlk a Andy, ale o tom se zmiňovat nehodlám.
"No dobře. Hlavně se moc necourej hluboko po lesích." Mlčím. Nebudu mu slibovat, že to neudělám, protože to udělám. To vím jistě. Jsem sobec, a chci ji vidět. Přestože s tím Andy nesouhlasí. Tak nějak nechápu, proč chce vědět, kdy tam půjdu. Chci, abys mi zavolala, kdykoli sem pojedeš,jeho slova mi zazní myslí. Dělá, jako by tam chtěl jít se mnou. Jemu snad může být jedno, co já kde a s kým dělám, ne? Třeba jen nechce mít nic společného s mou případnou smrtí, a tak se mě jen snaží držet dál od samostatně stráveného času s ní. Sama na sebe nadzvednu obočí - mou případnou smrtí? Blbost! Ona mi neublíží.

"Koho by sis vybrala ty? Edwarda nebo Jacoba?" zahuhlá Cathy. Podívám se jí do tváře, s pusou plnou popcornu vypadá jako syslík. Chvíli neodpovídám, a ona třikrát zamrká svými našedlými kukadly. "Edwarda." odpovím.
"Protože je bohatý, a ty bys s ním mohla utrácet navěky?"
"Ne."
"Takže se ti líbí víc, než Jacob?"
"Povahově určitě,"
"A vzhledově?"
Zakoulím očima - zase se všechno točí kolem vzhledu "I vzhledově." Přikývne hlavou. "A kdo se víc líbí tobě?"
"No... Líbilo by se mi jezdit na vlkovi," Na vlkovi... Líbilo by se mi... Vlkovi... Útržky jejích slov mi krouží hlavou. Dál něco povídá, ale nevím co. "Ty máš ráda vlky?" přeruším ji.
"Jasně," záření se.

Wild Love

 Vítám Vás u druhé kapitoly povídky Wild Love. Původně jsem to sice neměla v plánu, ale bude z toho fanfiction o BVB. I když hlavní postavou nebude nikdo z nich. Více se dovíte v následujícím textu. 

Doufám, že se vám příběh bude líbit, a prosím o komentáře :)

2.

 Vyděšeně otevřu oči a vyvalím je na kluka, co teď leží na mě. Po delší době se nadechnu. 

"To ses jako chtěla nechat zabít?!" vyštěkne na mě, a začne se zvedat. 

"Vypadám jako někdo, kdo se chce nechat zabít?" 

"To se těžko odhaduje," zamumlá spíš víc pro sebe, než pro mě. Natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl vstát ze země. Správně, když mě shodil, ať si mě taky sebere.

"Jak se jmenuješ?" zeptá se už o něco klidnějším tónem. 

"A jak ty?" 

"Když ti řeknu svoje jméno, řekneš mi to tvoje?" 

"Měla bych?"

"Ano," odpoví trpělivě, ale dá mu to hodně zabrat, to jde slyšet. 

Založím si ruce na prsou a hlavu nakloním ke straně. Zaúpí. 

"Tak aspoň kolik ti je?" zkusí to jinak. 

"Kolik tobě?" 

"Nech toho," 

"Nech čeho?"

"Už zase!"

"Už zase co?" 

Už zase jsi to udělala," 

"A co jsem tedy udělala?" 

"Odpovídáš mi na otázky otázkami."

"To že dělám?"

"Jo," 

"Vážně?" 

Zatne ruce v pěsti "Vážně toho nech! Prosím..." Upře na mě své modré oči. 

"Promiň," špitnu. Ne že bych se bála jeho pěstí. A vlastně ani nezněl moc výhružně. Spíš... ztrhaně. A mě to bůhvíproč vadilo. 

"Takže tě přeci jen učili jiný než tázací způsob?" šibalsky nadzvedne obočí. 

"Možná." připustím. 

"Fajn. Teď už mi řekneš, jak se jmenuješ?" 

"Ne." 

"A kolik ti je?"

"Ne."

"A proč jsi trávila čas s divokým vlkem?" nechápavě zavrtí hlavou. 

"A ty mi řekneš, proč jsi mě srazil k zemi bez varování?" 

"Třeba protože by tě ta bestie jinak zabila!" 

"Takhle o ní nemluv!" obořím se na něj. Tvář mu protne překvapený výraz. 

"Takže to nebyl vlk?"

"Byl. Spíš vlčice, řekla bych," 

"Proboha, prober se! To, že vypadáš jako Sněhurka neznamená, že máš i její schopnost mírumilovně komunikovat se vším na zemi! To zvíře nechápe, že mu nechceš ublížit. Nezná lidi. Nežije s nimi. Vidí v nich jen další svou kořist. A ty... Ty jsi člověk." vychrlí na mě. 

"Ona mi nechtěla ublížit! Kdyby ano, už by to dávno udělala. Je daleko chytřejší, než si myslíš. Ona není žíznivý lovec..." 

"Jak si tím můžeš být tak jistá?" 

Teď mě dostal. Na tohle neumím odpovědět. A jistá si tím být opravdu nemůžu. "Nevím. Věřím jí." 

"Ale neznáš jí!"

"Tebe taky ne."

"Jenomže mě nevěříš." pronesl a znovu na mě upřel pohled. Jako bych v jeho slovech slyšela osten lítosti.

"Kdybych ti nevěřila, nestála bych tady," ujistím ho pravdivě. 

"Neměla bys tu stát." 

Ztuhnu. Všimne si toho a začne se smát. "Je dost pozdě," vysvětlí, a mě se znatelně uleví. "Jak jsi se sem dostala?" 

"Na motorce." 

"To Varadero je tvoje?" zeptá se se zájmem. 

"Ano, to je moje." hrdě se usměji. Uznale hvízdne. 

"Doprovodím tě," nabídne. Přikývnu. 

"Jo, jmenuju se Andy," natáhne ke mě pravici. Potřesu mu jí "Moc mě těší." usměji se na něj. 

"Takže tvé jméno mi ani teď nebude odhaleno?" 

"Jsi bystrý, Andy!" pochválím ho. Zavrtí hlavou a pousměje se. 

"Chodíš sem často?" zeptá se po chvíli ticha.

"Ne. Ale teď budu. A ty?" 

Zastaví "Teď bys sem chodit neměla." 

Také zastavím. "Proč?" 

"Až se o tom vlkovi někdo doví, pošlou sem lovce..." 

"Tak se o tom nikdo nedoví," 

"Ale já přece..." Zadívám se mu do očí. On to nesmí nikomu říct. Ona nesmí trpět. Nesmí jí ublížit. Nikdo. 

ANDY: 

Pohled do jejích ztrápených očí, těch nádherně modrých očí, způsobí něco, co bych nikdy nečekal. 

"Nikomu o tom neřeknu, slibuju." řeknu pevně. 

Pootevře rty a vydechne "Děkuju." 

"Není za co," ujistím jí, a znovu vykročím. Ona za mnou. 

Není za co?! Co to melu?! Vždyť je jasný, že sem teď bude chodit a hledat to zvíře. To nemůžu dovolit. Nesmím! Ona jí věří, ale já ne. Jenomže jí nemůžu zabránit, aby sem chodila. Neposlechne mě. Leda že bych...

"Sláva, jsme tady!" zajásá. Vyrazí k motorce a začne si nasazovat přilbu. 

"Hele... Já ti slíbil, že o ní nikomu neřeknu. Chci, abys mi teď taky něco slíbila." znatelně znejistí. "Chci, abys mi zavolala, kdykoli sem pojedeš. Můžeš mi to slíbit?" 

"Tak... Tak dobře," souhlasí po chvilce váhání. Odklopí sedadlo motorky a vytáhne mobil. Pohlédne na mě, a já jí nadiktuji své telefonní číslo. Uloží si ho a mobil schová. Zapne si bundu, otočí klíčkem v zapalování a nasedne. "Jmenuju se Max," řekne. Lehce zatúruje, pak už pouští brzdu a odjíždí. 

"Měj se, Max," usměji se za ní, přestože vím, že ona nemá šanci mé rozloučení slyšet.   

Wild Love

 Na radu někoho zkušenějšího jsem se tedy pokusila o něco epičtějšího. Jde o můj vlastní příběh. Tak trochu mě k němu inspirovala má fenka <3 ... No, tady je první kapitola. Doufám, že se bude líbit :) Ráda si vyslechnu váš názor, tak prosím komentář ;)
PS: Prosím, omluvte případné nedostatky, začínám a tak trochu nestíhám, takže píšu dost narychlo...

1.

 Mírně se oklepu. Na vysedávání u řeky uprostřed lesa asi ještě není nejvhodnější doba. Ale já musela. Musela jsem utéct. Aspoň na chvíli vypnout mozek a vyčistit si hlavu. Byla bych vděčná za jakýkoli časový úsek, ve kterém bych na nikoho nemusela brát ohledy. Tady však naprosto ztrácím pojem o čase, a je to úžasné. Klid lesa mě objal a namísto každodenního hluku mi věnoval zpěv ptáků, šum listů a tichou píseň řeky, proudící přímo přede mnou. Čistá voda hladí drobné oblázky, a láká mne, abych smočila aspoň nohy. Těmto svodům budu muset prozatím odolat, přece jen je jaro... Ale v létě určitě neodolám. Pokud mi z 'reálného světa' nepraskne hlava dřív, než nějaké léto přijde...

V tureckém sedu se předkloním. Má tvář se nyní dotýká chladné země, kterou pokrývá koberec čerstvě vyrostlé trávy. Opět se narovnám a zavřu oči. Se zakloněnou hlavou zhluboka dýchám, tady to jde mnohem snáz. Mírná bolest za krkem mě donutí narovnat hlavu do přirozenější pozice. Otevřu oči. Tak počkat, ten vlk tu nebyl. Ten VLK tu nebyl! Nevěřícně kulím oči na vlka, stojícího na protějším břehu řeky. Prohlíží si mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima. Snažím se nehýbat, abych ho nevyděsila, a soustředím své myšlenky na dýchání. Klidně bych totiž mohla zapomenout, že jsem jen člověk, a kyslík je pro mě životně důležitý. Dlouho mi to nevydrží. Ztrácím se hluboko v čokoládových očích, a všechny mé myšlenky patří šedivě zbarvené bytosti, postávající na druhém břehu řeky. Vlkovi. Nevím proč, ale myslím si, že je to holka. Postava není mohutná, a přesto působí silně a majestátně.

Vítr lehce zafouká jejím směrem a ona zavětří. Váhu přesune do zadních nohou. Vypadá klidně. Jako by to pro ní bylo naprosto běžné setkání. Pro mě to není běžné ani trochu! 

Přesunu váhu dopředu. Táhne mě to k ní jako magnet. Chci jí být blíž. Chci prsty zabořit do toho šedého, huňatého a napohled hebkého kožichu. Jenže ji nechci vyděsit... Síla, co mě k ní táhne, je silnější než já a můj strach z útěku té překrásné bytosti. Pomalu vstávám a nespouštím z ní oči. Posunu se o krok blíž, a ona se mírně přikrčí. Nevypadá, že by chtěla zaútočit nebo utéct. Její oči jsou stále klidné. Dál se jedna druhé díváme do očí. Zhluboka se nadechnu a udělám další malý krok, abych zkrátila vzdálenost mezi námi. Řeku budu muset přebrodit, jiná možnost není. Je mi úplně jedno, že voda bude ledová. Zvednu pravou nohu, a ona zastříhá ušima, oči ze mě však nespouští. Na zem má pravačka nedošlápne, protože mě něco velkého a těžkého svalí na zem.

Rain Lullaby

 A je to tu. To, na co jsem už poměrně dlouho čekala, přišlo. Déšť. Miluju déšť.
 Sedím na parapetu v okně a obličej si chladím o okenní tabuli. S nadšením sleduji kapky, stékající po skle. Vytvářejí potůčky, co se slévají do dalších a dalších, až se nakonec všechny sejdou v louži, co se vytvořila na parapetu z venku. Je to krásné. Zavřu oči a nechám se unášet poklidnou melodií deště. Kapky neúnavně bubnují svou tichou píseň, a já mám pocit, jako by mě ta melodie přenášela do jiného světa. Mnohem hezčího a klidnějšího. Všechen stres, napětí a únava každodenního shonu mě pomalu opouští. Má dešťová ukolébavka přivolává spánek, který mi otevírá svou náruč. S radostí se do ní vrhám - za posledních pár dnů jsem toho moc nenaspala...
Cink! Trhnu sebou a vykulím oči. Uvědomím si, kde jsem a co se právě stalo. Opravdu jsem usla. A bývala bych spala dál, nebýt té zatracené techniky! Zamračím se na rozsvícený displej telefonu. Ne, teď mají všichni smůlu. Takovou dobu jsem čekala na déšť, tudíž mě z něj teď nikdo nesmí rušit. Líně se protáhnu a pohled nasměruji ven. K mému zklamání zjistím, že již zmírnil. Teď už je z něj jen mrholení. *To máš z toho, že spíš kdy nemáš!* Nebe je zbarvené do odstínů šedi, jen proužek těsně nad obzorem protrhává šedou clonu, za kterou prosvítá růžová. Slunce se sune níž a níž, až zmizí úplně a nezbyde po něm ani ten narůžovělý proužek. Celá obloha je zahalená do šedé. A možná je to tak hezčí.
Mrholení ustalo úplně. Slézám z parapetu a po pár krocích se zhroutím na postel. Pořád jsem unavená, ale ne dost na to, abych usla. Obrátím hlavu napravo a spatřím knížku. Ne dost unavená, abych usla, ale příliš na to, abych četla. Natáhnu se pro sluchátka a zaposlouchám se do první skladby.

"...

Let shadows die, 

so I can feel alive

A church of lies 

can't tell me what is right.

Our little victories and desires won't live on.

Let shadows die

So I can feel alive

Feel alive

I feel alive, yeah! 

In fear and faith (in fear and faith) 

The candles light our freedom. 

By tainted night

We live this war of wisdom.
..."

Tak nějak mi to připomnělo můj sen. Který mohl být delší, kdyby ten pitomý mobil necinkal! Znovu se zamračím na telefon. Ale zpátky k tomu snu...
Asi až teď mi to došlo. Asi... Nevím. Ale možná o to tam právě šlo - zabít stín strachu.
 Les. Hluboký les, kterým světlo prosvítalo jen na pár místech. Všude bylo naprosté ticho. Z ničeho nic se za stromem mihla postava. Celá v bílém. Vlasy, co jí splývaly po zádech kontrastovaly s jejím oblečením. Byly černě černé a sahaly jí až do půli zad. Z bledého obličeje  svítily velké zelené oči, lemované hustými vějíři řas. Vypadala vystrašeně a přerývaně dýchala. Skoro jako by... před něčím utíkala? Ale před čím? Les začínal tmavnout. Dívka kolem sebe těkala očima. Něco hledá? Před ní se objevil stín. Vypadalo to, jako by se mlha snažila získat tvar. Dívka klekla na kolena. Plakala. Ale ne slzy...Krev? Je možné, aby někdo brečel krev? A vážně je možné, aby si... za ní stoupla úplně ta samá dívka? Jako by byla její naprosto přesnou kopií. Jako by ji někdo naklonoval... No, ne. Jeden rozdíl by se našel. Ta první dívka měla v očích strach, zatímco ta druhá... Síla v jejích očích... Skoro by vás zlomila jediným pohledem. Mlha - dá-li se tomu tak říkat - vydala nadpozemský řev, a pak se rozplynula. Obě dívky se postavily naproti sobě. Nehybně na sebe zíraly. Les začal mizet. Skoro jako ta mlha, nebo co to bylo... Objevila se zelenooká dívka, stojící před zrcadlem v bílé místnosti. Setřela slzu, stékající po tváři, zavřela oči a třikrát se zhluboka nadechla, otevřela oči, nasadila nic neříkající výraz a vyrazila ke dveřím.
A pak už jen to pitomé cink.
Vážně divný sen...

"...

We make our own way

No thoughts of yesterday

Black hearts of chrome and battle scars

(chrome and battle scars)

Woooa 

The legacy

Born from a dream

On leather wings 

Rose from the streets with a hands of destiny

...

So listen closely 

and don't stop working 

No one can tell you who you are

(tell you who you are) 

...

GO! 

Run! (Run!) Run! 

Never look back! 

Run! (Run!) Run! 

Never look back! 

Run! Run! Run! 

Never look back! 

Run!

..." 

Zajímavost: O skladbě 'The Legacy' Andy Biersack (zpěvák a zakladatel kapely BVB) prohlásil: "Každý chce po sobě něco zanechat, nějaký odkaz. Píseň je o tom, když jsme jako kapela          poprvé začali vystupovat a hrát, kolik se nám dostalo uznání a absolutního obdivu od BVB          Army. Společně jsme vytvořili něco úžasného. Toto bude náš Odkaz."                                             

No a tento blog je takový můj Odkaz :)  

  Dnešním článkem bych Vám chtěla říct, abyste stíny nechali umřít, protože jedině tak se můžete cítit naživu. Kostel lží Vám nemůže říkat, co je správné. Nechte svíčky osvětlit Vaši svobodu. Osvoboďte se od myšlenek na včerejšek, a na kožených (nebo jakýkoliv jiných ;) ) křídlech leťte za svým snem. Poslouchejte pozorně, a nepřestávejte pracovat. Nikdo Vám nemůže říkat, kým jste. Běžte a neohlížejte se. 

Vždycky buďte sami sebou. 

Black Veil Brides - Shadows Die: https://www.youtube.com/watch?v=NXdJo99RCos 

Black Veil Brides - The Legacy: https://www.youtube.com/watch?v=OsO9wGRf5hI

 

  Opět moc děkuji každému, kdo si to přečetl! Doufám, že se Vám dnešní článek líbil. Jak už jsem říkala minule, budu vděčná za opravdu jakoukoli odezvu. Takže máte-li dotaz/výtku/připomínku nebo cokoli jiného, napište! Budu ráda :) 

                                                                                                             Andie Alexanderr